Teorie Peněz: Radim Pařík - Jak si vyjednat vyšší plat?

Matúš Kuchálik: Príjemný a úspešný deň, priatelia, vítam vás v našom ďalšom diely podcastu Teorie Peněz. Moje meno je Matúš Kuchálik a dnes sme si k nám pozvali experta na vyjednávanie, pána Radima Paříka. Radime, dobrý deň.

 

Radim Pařík: Dobrý den, Matúši, děkuji za pozvání.

 

Matúš Kuchálik: Ja ďakujem, že ste prijal pozvanie. Na úvod teda len krátke intro, vyjednával ste za Schwartz Gruppe, kde patria aj Kaufland a Lidl, stovky zmlúv za miliardy korún, je to tak správne?

 

Radim Pařík: Možná i víc než za miliardy korun.

 

Matúš Kuchálik: Možno aj desiatky miliárd. OK. Riadil ste taktiež strategický rozvoj Kauflandu vo východnej Európe, absolvoval ste niekoľko kurzov, ktoré využívajú FBI stratégiu vyjednávania, a dnes pomáhate firmám a jednotlivcom s prípravou na ťažké jednania.

 

Radim Pařík: To vypadá, že jste se připravil.

 

Matúš Kuchálik: Snažil som sa.

 

Radim Pařík: Výborně. Mimochodem, Matúš se mě hned na začátku zeptal, já jsem vyprávěl, jak jsem si zranil palec, to bylo v sobotu, jestli jsem byl střízlivý? Takže kdo vás takhle informoval?

 

Matúš Kuchálik: Robíme si veľmi detailný rešerš, keď robíme podcasty, takže máme svojich ľudí.

 

Radim Pařík: Budeme muset uzavřít únikové trasy, a hlavně, smazat fotky z internetu. Zase.

 

Matúš Kuchálik: Radime, keď som vás videl v Českej televízii, napadol ste mi určite ako jednoznačný kandidát na dnešnú tému. Vyjednávanie, naši klienti, ľudia, mladí, ktorí nás sledujú, riešia dennodenne, ale vás sa chcem opýtať, z toho vášho pohľadu, prečo je vyjednávanie v živote, celkovo, tak dôležité?

 

Radim Pařík: Protože, kdybychom nevyjednávali, tak bychom nikdy nemohli dostat to, co chceme. A my jsme všichni vyjednávali od malička. Vy taky. A vyjednáváte o všechno. Vy jste dokonce musel vyjednávat, abyste mohl být v nějakém podcastovém studiu, abyste mohl natáčet, musíte vyjednávat s hosty, musíte vyjednávat s vaší přítelkyní doma. Musíte vyjednávat v byznysu, bez toho by to nešlo, vyjednáváte, když si jdete koupit auto, byt. A pokud nevyjednáváte, tak se vlastně nedivte, že jste nespokojení.

 

Matúš Kuchálik: To je zaujímavá myšlienka. A je to tak, pretože mám taký pocit niekedy, že v našich zemepisných šírkach, V Česku, na Slovensku, slovo obchodník, děláš vlastne sales, děláš obchod, je niekedy také trochu... Ľudia sa na to pozerajú cez prsty. Aj keď, ako ste vy povedal, v živote vyjednávame stále. Že nevyjednáva len obchodník, ale vyjednávame práve o zvyšovanie sa platu, o lepšie podmienky, keď som freelancer. O tom sa vlastne aj chcem dnes baviť. Takže, aké sú také tie základné pravidlá vyjednávania, ktoré by každý mal dodržovať, keď vyjednávame ohľadne čohokoľvek.

 

Radim Pařík: Dobrá zpráva je, že vlastně všichni, co na to koukají, i vy, když vedete rozhovor, vy všichni jste excelentní vyjednavači. Právě proto, že vyjednáváte neustále, každý den máte obrovskou praxi a pokud vám někdo říká něco jiného, tak vás balamutí, lže vám a chce z vás vytáhnout peníze. Háček je v tom, že se bojíme. My se bojíme, jak budeme vypadat potom, my se bojíme, abychom třeba nepoškodili na druhé straně vztah, my se bojíme toho, aby dopadl byznys, my se bojíme, aby se nenaštval šéf. Vy se bojíte, když vyjednáváte s přítelkyní, o to, aby se na vás nenaštvala, abyste nemusel spát na gauči. Vy měříte dva metry padesát, jak jsem viděl, takže každý gauč je malý. A to je ta první chyba, my nemůžeme vyjednávat se strachem a nesmíme vyjednávat ze strachu. To je velmi důležité pravidlo. Kdybychom vyjednávali ze strachu, tak začneme dělat chyby. Kdybychom vyjednávali se strachem, budeme zbytečně ustupovat a nemáme šanci dosáhnout toho, co bychom chtěli. Když se bojíte, nemůžete sednout do auta, nemůžete sportovat, nemůžete plavat, protože byste se mohl utopit. A nedává to žádný smysl. Když se bojíte, nemůžete ani žít, protože, to bychom nemohli začít ani žádný vztah. Báli bychom se, že ona bude nespokojená, nebo že nás opustí, nebo že nám zahne, nebo… Já nevím co, že se nám pak bude líbit nějaká jiná, nebo že za ni utratíme moc peněz. Prostě strach tam nepatří. To je první, úplně největší chyba, kterou lidé dělají. Často jdou vyjednávat o tom, co chtějí, až ve chvíli, kdy musí. Jsou ve slepé uličce, už se nehýbou z místa, jsou emocionálně zablokovaní, pak to v nich celé bouchne a řeknou: „Tak a teď jim to řeknu. Kde visí kladivo?“ A ještě se jim to nepodaří. Protože už jsou v tom moc emocionálně. Druhé pravidlo je, že se musíte připravit. To je velká chyba, že lidé… Vlastně, začíná to tak, že lidé mají dostatek času na to, aby poslouchali sami sebe, ale nemají vůbec žádný čas na to, aby poslouchali ostatní. Má to ale jeden háček, vyjednávání, obchod, byznys, je to o informacích. Matúši, když mluvíte, tak se nic nedozvíte. A když se nic nedozvíte, nemáte informace. Když nemáte informace, jak proboha chcete vyjednávat? A my se připravujeme velmi detailně. Čím složitější a komplikovanější projekt to je, tím víc se připravujeme. V každém případě v té přípravě musíte vědět, co chcete. Často to lidé nevědí. Oni prostě přijdou a řeknou: „Já bych chtěl víc peněz.“ A já řeknu: „No dobrý, a kolik to je?“ „Jé, tak nad tím jsem ještě nepřemýšlel, tak asi čtyřicet tisíc třeba.“ Říkám: „Tak když ti dají třicet devět tisíc devět set devadesát devět, tak to nebereš?“ „Jo, to bych taky vzal.“ Takže vy musíte vědět, co chcete. Když to nevíte, nemůžete se divit, že to nedostanete. Druhá část přípravy, velmi, velmi důležitá, je, a souvisí to se vztahem, že lidé se nezajímají o člověka, který je na druhé straně. Nezajímají se o něho v přípravě, neví, kdo to je, neví, co ho baví, neví, jak žije, neví, třeba, co jsou jeho konfliktní témata. Těch dneska může být spousta, může to být od Sparta-Slávie přes maso-nemaso, gender-negender, Babiš nebo Topka. To jsou všechno věci, které bychom měli vědět. Naproti mně sedíte vy, jste ze Slovenska, jako typický pravověrný volič Fica, tak já na něho přece nebudu u toho stolu plivat, když se s vámi chci dohodnout na něčem jiném, to by nedávalo žádný smysl. Třetí pravidlo, když už ty informace máte a máte představu, co to je za člověka, víte, třeba i, jak se daří jeho firmě, tak si nemyslete, že toho víte dost. My to vyjednávání dělíme do fází. Takový dobrý lektor vyjednávání vám řekne, že vyjednávání má čtyři fáze. Ti, kteří mě tu a tam sledují, si myslí, že je jich šest. A my teď všichni víme, že jich je sedm. Jedna z fází je analytická, to znamená, během vyjednávání víme, co se potřebujeme ještě dozvědět. Máme nachystané otázky a ptáme se vás, protože to nám pomáhá vytvářet si celý obrázek toho, jak by bylo možné společně vytvořit dohodu. Ve vyjednávání se nesnažíme nikoho přetlačit, nikoho přesvědčit… Proboha, nikoho nepřesvědčujte! Jak někoho přesvědčujete, tak ho přesvědčujete o své vlastní pravdě. To nejde. Řešíme to, že mezi sebou máme konflikt, máme rozdílný pohled na věc. Třeba je to cena nebo splatnost, nějaké podmínky ve smlouvě. Tenhle konflikt společně musíme vyřešit. Protože já ho nevyřeším bez vás a vy ho nevyřešíte beze mě. A vy jste na začátku zmínil obchodníky. Neuvěřitelně těžká a tvrdá disciplína. Já si vážím všech dobrých obchodníků, kteří to umějí. Já to neumím. Jsem hrozně blbý obchodník, neumím prodat nic. Když jste excelentní vyjednavač, tak málokdy můžete být dobrý obchodník, protože máte zarámované myšlení jinak. Já jsem teď seděl, tady za rohem, v kavárně na snídani se svým dobrým přítelem Karlem Pošívalem. To je šéf pražských policejních vyjednavačů. Člověk, který vyjednává o lidské životy. Prostě, úplnej masakr. S ním byste měli dělat rozhovory, ne se mnou, vlastně. Protože tam nejde o prachy, tam jde o životy. Když nebudou lidi, nebudou ani prachy. A on taky není obchodník, on je excelentní vyjednavač. My to prostě neumíme. I jsme se o tom bavili, jak je možné, že někdo někam zavolá, zvedne telefon, udělá cold call a uloví někoho na druhé straně, který řekne: „Jo, Matúši, ty seš dobrej borec, přijeď.“ Na druhou stranu si musíme uvědomit, že obchodník není vyjednavač, obchodník má velkou šanci být velmi dobrým vyjednavačem. Ale není, protože vyjednávání je exaktní disciplína. Učíte se to, trénujete to, v civilizaci se to dokonce studuje na vysokých školách. Představ si. To prostě není, že si koupíte knížku od Chrise Vosse a už jste vyjednavač. Tam se to opravdu do hloubky studuje. Mimochodem, jeden tip pro posluchače, když na nás koukáte, to je jedno, u koho se nakonec rozhodnete naučit vyjednávání, ale prověřte si, odkud to ten člověk umí. Určitě jsou dobří lektoři i v Čechách i na Slovensku i za našimi hranicemi a jsou i špatní. A těch je víc. Oni to učí tak, že si přečetli jednu knihu, a pak vypráví moudra a nemají to vyzkoušené, nemají to za sebou.

 

Matúš Kuchálik: Nie je tam ta prax, jasne.

 

Radim Pařík: No. Poslední pravidlo, velmi důležité pro vyjednávání, je, nechte ego za dveřmi. My jsme se o tom bavili, že v Čechách a na Slovensku je ego hrozně složitá věc. Na Slovensku ještě o něco víc. Je to dáno genetickým podkladem, kulturou i návyky. Jde o to, jestli ta společnost dřív byla víc patriarchální nebo matriarchální. Ego ve vyjednávání nemá co dělat, vy musíte být nejpříjemnější vyjednavači u stolu. Jakmile vám začne jít o váš status, jak budete vypadat, jestli vás na konci nepomluví a abyste měli pravdu, tak nemůžete vyjednat nejlepší možný výsledek. Směřujte na cíl a až budete odcházet z vyjednávací místnosti, tak si to vaše pošlapané, zaprášené ego zase vezměte, oprašte ho, pohlaďte ho, vykoupejte ho, pomazlete se s ním. A až doma se poplácejte po ramenou, že jste to vyjednali dobře. Já vždycky říkám, ať si ti lidé odnesou dobrý pocit a vlastní ego, my si odneseme peníze.

 

Matúš Kuchálik: Radime, vy jste říkal ten první bod, už som prepol do češtiny, takže späť do slovenčiny, vy ste hovoril ten prvý bod, strach, ako sa s tým strachom dá pracovať? Pretože to vidím dennodenne aj u našich klientov, ktorí sa boja povedať si o vyšší plat, alebo v prípade freelancerov, boja sa povedať o vyššiu hodinovú sadzbu alebo vyššiu sadzbu za projekt, presne to, čo ste povedal vy, ako to bude vyzerať, že nastane konflikt a ďalšie, ďalšie strachy. Tak ako ten strach nejakým spôsobom utlmiť, alebo mu čeliť?

 

Radim Pařík: Zaprvé, to jsem také zmiňoval, musíte vědět, co chcete. Ona i obava spočívá v tom, že vlastně lidé přesně nevědí, co chtějí a o co by si mohli říct. Ta druhá věc, stejně jako když lyžujete, jezdíte v autě nebo hrajete basketbal, tak když jdete poprvé házet šestku, tak kolik jich trefíte z deseti pokusů? Takže vy to musíte zkoušet, a to ještě po malých pokusech. Takže v basketbalu taky nikdo nezačíná házením šestky, ale začne dvoutaktem, aby trefil koš. Aby věděl, jak tam ten míč dopadá. A to je přesně ono, my to musíme zkoušet, my to musíme vědomě zkoušet a posouvat si svoje vlastní hranice. Protože, když přijde na vyjednávání, kde vám o něco jde, o váš plat, já nevím, freelanceru o peníze nebo o podmínky smlouvy, nebo řeknete, já bych potřeboval, protože budu mít hypotéku, s klienty uzavřít smlouvu aspoň na rok, aby banka viděla, že tam je nějaká příjmová jistota, tak už musíte mít ty lehčí věci nazkoušené. Nemůžete hned vjet do zatáčky, kde je voda a myslet si, že to zvládnete. To dostanete stoprocentně aquaplaning a nedopadne to dobře. Tím, že to budete zkoušet, budete posouvat svoji vlastní hranici stresu. Dohody nekolabují na tom, že byste něco chtěli. Dohody kolabují na tom, že jste ve stresu, že v tom máte emoce, že použijete nevhodný tón nebo formulaci. Na druhé straně, člověk řekne úplně jednoduše: „Matúši sorry, ne.“ A co teď, když mi řekne ne? To ještě nic neznamená, ne je dobré, dokud tam s vámi sedí, tak je svět absolutně v pořádku. A tohle, když máte a máte to natrénováno, tak máte výrazně větší šanci, že se přestanete bát. Na Harvardově univerzitě existuje studie. Ta říká, že vy můžete… Nebo já to ještě vrátím zpět o jednu větu. Nesmíte si říkat: „Uklidni se.“ Budete se rozdýchávat před těmi lidmi, budete si říkat: „Matúši, prosím tě, uklidni se.“ Prosím vás, to nefunguje. Pokud mi nevěříte, tak až půjdete domů, třeba vy dneska, a přítelkyně se lehce naštve, tak jí zkuste říct: „Prosím tě, uklidni se.“ A pak počítejte vteřiny, než dojde k tomu, že se rozeběhne, skočí na vás, obejme vás, hodí vám i nohy kolem lopatek, dá vám pusu na čelo a řekne: „To jsem přesně potřebovala, Matúši.“ Takže, to si nesmíte říkat. Naopak. Ta studie na Harvardově univerzitě říká, že to máte přetavit ve vzrušení, pro excited, nevím, jaké je lepší slovo. Takové lehčí vzrušení, že se na to vlastně těšíte. A my tomu říkáme chuť ke konfliktu. Musíte mít chuť ke konfliktu.

 

Matúš Kuchálik: Dá sa na to tešiť?

 

Radim Pařík: Dá. Když zkusíte, jak je konflikt sexy, tak se na to těšíte. My to trénujeme. Říkáme: „Hele, řekni, co chceš, napočítej do tří, pak se pohodlně opři o opěradlo sedačky a vychutnej si konflikt.“ Tam najednou uvidíte, jak začnou růst emoce, jak se jim zpomaluje krev v žilách, jak jim tuhnou šlachy, jak se jim zužují zornice. To je přesně ta situace, kdy jste začali vyjednávat. Dokud tam není emoce, nevtáhnete ty lidi, je to takové logické povídání o tom, co by bylo možné, tak, prosím vás, to není vyjednávání, to je projektový management. To s vyjednáváním nemá nic společného. Vyjednáváte ve chvíli, kdy řešíte konflikt. A když máte s někým konflikt, a to není nic pejorativního, to prostě je. Když mám rozdílné zájmy, tak v tom je nutně emoce, protože jinak tam není konflikt.

 

Matúš Kuchálik: Áno, takže typicky, keď chce zamestnanec si vyjednať vyšší príjem, pozve si manažéra: „Chcel by som s tebou niečo prebrať, konkrétne trebárs moju budúcnosť,“ vlastne, nejedná sa ešte o vyjednávanie, je to proste na začiatok nejaký rozhovor, ktorý nemusí úplne, byť konfliktný. Rozumiem tomu správne?

 

Radim Pařík: Pokud si ho jenom pozve a neřekne, co chce, tak ano, tak to není vyjednávání. Pokud se s ním sejde a řekne, co chce, tak otevřel vyjednávání a tam musí počítat s tím, že konflikt nastane. Manažer řekne: „Ale my na to nemáme budget a přidali jsme ti přece před pěti lety a vyděláváš nadprůměrně, podle tabulek, a my bychom to neodůvodnili interně…“ A tak dále.

 

Matúš Kuchálik: Áno, presne tak.

 

Radim Pařík: Ten největší problém lidí je, že oni tam přijdou a nemají to vůbec vyzkoušeno.

 

Matúš Kuchálik: A majú si to vyskúšať doma s partnerom?

 

Radim Pařík: No jistě. Normálně, až si půjdete říkat o víc peněz, tak vezměte dva mobilní telefony, svůj a přítelkyně, zapněte to, začněte se nahrávat, ona bude člověk na druhé straně, vy jste vy a vyjednávejte s ní. A pak si to pusťte před spaním a řekněte si, jestli takhle chcete skutečně vyjednávat. Protože tam odehrajete tu situaci, jak to fakt bude probíhat, uvidíte, jak tam blekotáte, jak nevíte, co máte říkat, jak je vám to trapné, jak jste najednou automaticky ustoupil ze svých pozic po prvním ne. A tohle je asi ta nejjednodušší metoda, kterou můžete udělat. Pak si to prohoďte, pak vaše přítelkyně bude Matúš a vy budete člověk na druhé straně, ona bude chtít peníze. A vy musíte vědět, jak na to pravděpodobně bude reagovat člověk na druhé straně. To nepoznáte, dokud si to nesehrajete.

 

Matúš Kuchálik: Inak veľmi zaujímavé, pretože vyznieva to veľmi jednoducho, ale dovolím si tvrdiť, čisto z mojej skúsenosti, subjektívny názor, že deväťdesiat deväť percent ľudí takúto prípravu na navýšenie platu, ktoré chcú, proste každý by to chcel, nespraví. A práve potom nastávajú presne tieto veci.

 

Radim Pařík: Oni tam totiž jdou s tím, že na to mají právo. A pokud si myslíte, že na něco máte právo nebo nárok, tak nemůžete vyjednávat. Protože vám nejde o cíl, jde vám o vaše ego. To je jako ten zlomový moment. Pak se také zablokují. Když vám šéf řekne ne, tak to ještě vůbec nic neznamená. To je stejné, jako kdybychom se vrátili k těm přítelkyním, tak vám taky každá neřekla ano. Kdyby vás ta, která vám řekla ne, kdyby vás to pak zablokovalo na věky věků, tak byste měl smutný život.

 

Matúš Kuchálik: Máte skvelé príklady, Radime.

 

Radim Pařík: Není to katolický podcast, doufám.

 

Matúš Kuchálik: Nie, nie, zatiaľ ešte sme nešli do týchto... Ale v jednom diely sme šli, áno. Nevadí, chcem sa opýtať, Česi, Slováci, už sme to naznačili, máme veľké egá, myslím, čo nám potom aj bráni v tom kvalitnom vyjednávaní, hovoril ste, že v ostatných krajinách to môže byť inak, ako teda tie naše národy v tomto posunúť? Je to o tej tvorbe návykov, prípadne o akých návykoch, ako to celé zlepšiť, aby sme boli v tom lepší?

 

Radim Pařík: Nesmíme zapomenout na historickou konotaci, která nás utváří, tady v tomhle středoevropském regionu, a sice, my jsme vlastně přežili díky opatrnosti, díky přizpůsobení se, díky tomu, že jsme se přimkli vždycky na nějakou silnější stranu, o které jsme měli pocit, v té chvíli, že byla silnější. A teď to můžeme vzít historicky od Habsburků a ještě předtím až dodneška. A tam, teď budu mluvit o Čechoslovácích, protože to máme podobné, se v nás vytvořila taková divná představa, že nám furt někdo něco chce. A že všichni se o nás nějak zajímají. Já, jak jsem žil dlouho v zahraničí, musím říct, že nám nikdo nic nechce a nikdo se o nás nezajímá. Mimochodem, můžeme si myslet o Miloši Zemanovi cokoliv na světě, ale o něj se nikdo nezajímá, věřte mi. Oni ani neví, kdo to je. A pokud mi nevěříte, tak mi řekněte teď během tří vteřin jméno rakouského prezidenta… No vidíš to. Taky se o ně nezajímáme. Takže tím jsme vyřešili tohle téma. Nikdo po nás nic nechce. Když tohle odbouráme, máme velkou šanci, že budeme víc vyjednávat, protože oni s námi nevyjednávají proto, aby nás nějak zničili, i když ty případy se mohou objevit, ale protože se s námi potřebují dohodnout. A národy, které vyjednávají výrazně lépe než my, jsou vždycky ty národy, které obchodovaly. Doporučuji, jeďte se podívat do Turecka na velký bazar, jeďte do nějakých arabských zemí, Indie je skvělá, Číňané vyjednávají výborně, Američané jsou skvělí vyjednavači, Holanďané jsou extrémně dobří, velmi nepříjemní a velmi chytří vyjednavači. S Holanďanem se fakt blbě vyjednává. A to jsou ty národy, tam, kde se obchodovalo, tam, kde byl celý ten trading celou tu dobu, tak mají ty návyky a nepřijde jim to divné. My, když to jenom půjdeme zkusit, třeba na ten turecký bazar, a nebudeme to brát osobně, že on nás chce okrást, to je zlý člověk, nejde mu o Win-Win a my chceme dobrý kompromis a takovéhle nesmysly, tak najednou zjistíme, že to je hra. A pro ně je to hra, je to baví. V Turecku nebo v emirátech, ale třeba i v Indii, v Indonésii, když řeknete hned ano, to beru, tak toho člověka na druhé straně urazíte. Oni potřebují, oni očekávají, je to slušnost, že s nimi budete vyjednávat. U nás je neslušnost o něčem vyjednávat, u nich to je absolutní slušnost. Mimochodem, ve Spojených státech je to taky normální, tam se vyjednává neustále a o všem.

 

Matúš Kuchálik: Radime, napadá mi, keď tak sa o tom bavíme, že by sme to mohli skúsiť, dať si takú ‚role play‘, aj keď sme sa o tom bavili pred podcastom, tak áno, budeme, ja asi trošku ťažšie, budem sa do toho emočne vkladať, pretože zamestnanec nie som, ale za posledný týždeň som to riešil s dvoma klientkami konkrétne, kde ten prípad poznám, možno by som to teda mohol popísať. Tá klientka vlastne pracuje vo...

 

Radim Pařík: Jméno, příjmení, datum narození, adresa a firma.

 

Matúš Kuchálik: To by mi nepoďakovala. Takže pracuje v tej firme rok a pol na pozícii logistiky, ktorá nie je... Nemajú tam nejaké konkrétne ciele a plány. Skrátka robí svoju prácu. Nie je to o tom, že potrebuje naplniť, teraz potrebujeme predať dve miliardy nejakého zboží alebo nejakých služieb. A chcela by sa posunúť v tej kariére vyššie a chcela by vyšší plat. No a vy môžete byť manažér. A ja to nejak skúsim, čo vy na to?

 

Radim Pařík: Dobře, dobře, jak vám mám říkat? Světlano? Nebo můžeme zůstat u Matúše?

 

Matúš Kuchálik: Môžeme dať... Áno, budem Matúš, normálne. Dajme Matúš, no super, tak...

 

Radim Pařík: I když by byla bomba, kdybyste řekl: „Ano, Radime, říkej mi Světlano.“

 

Matúš Kuchálik: Tam by som sa už vôbec nevžil.

 

Radim Pařík: To by rozbilo celou podcastovou sféru.

 

Matúš Kuchálik: Áno, áno... Takže ten úvod bol taký. Oni sa dohodli na stretnutí, nebolo úplne zrejmé, že pôjde o túto tému, ale bol to normálny rozhovor ľudí, ktorí si nejakým spôsobom dávajú feedback po nejakom čase.

 

Takže, Radime, díky, že ste dneska dorazil a rád by som sa pobavil o mojej budúcnosti v tejto firme a taktiež rád by som sa pobavil dnes o tom, ako navýšiť môj príjem. To je môj cieľ, posunúť sa kariérne aj platovo, moja predstava je posunúť sa o dvadsať percent. Čo si o tom myslíte?

 

Radim Pařík: No já si myslím, že je potřeba se podívat na to, jakým způsobem zpracováváte všechny zadané úkoly a jestli skutečně všechno plníte správně a v termínu. Abychom potom mohli vůbec uvažovat o tom, kam se posouvat a jak. Kromě toho, my budeme budget řešit až na konci roku a tam se možná teprve otevře nějaký prostor.

 

Matúš Kuchálik: Rozumiem.

 

Radim Pařík: Ale do té doby je potřeba, abyste, Matúši, zvýšil svůj pracovní výkon a pořádně přidal, protože zatím to vypadá tak, že jste spíš v zaměstnanecké rovině.

 

Matúš Kuchálik: Do prdele. Tak to by som... Absolútne neviem, čo by som na to povedal. No, skúsil by som asi... Rozumiem.

 

Radim Pařík: Tak to jsem rád, že si rozumíme. Takže, já bych navrhoval, že mi přinesete ty výsledky někdy kolem dvacátého pátého listopadu a projdeme to spolu. Já k tomu zavolám i kontroling, abychom věděli, jak vypadá ten váš výkon.

 

Matúš Kuchálik: Určite. Tam šlo o tu jednu vec, že my sme sa už pred nejakým mesiacom bavili, že to plním, že som vlastne efektívny, že ste so mnou spokojný, že z toho tímu, ktorý tam je, tak tie výsledky sú ako v top 2, čo chápem, že pre vás to nemusí byť v dnešnej dobe úplne relevantné, ale nejaká spokojnosť so mnou tam bola. Na základe toho som si myslel, že to navýšenie môže prísť a že môžeme túto tému otvoriť. Nerád by som čakal nejaký ako rok, takže možno sa aj opýtam, čo teda, čo bráni tomu, alebo čo môžem spraviť pre to, aby sme ako tým boli ešte efektívnejší a o tom príjme sa mohli baviť aktuálne, nie za nejaký čas.

 

Radim Pařík: Tak, k tomu, co jste říkal, ano, my jsme byli spokojeni, to je jasné, proto vás zaměstnáváme, že. A proto jsme vám taky převáděli peníze na účet každý měsíc. Stalo se někdy, že byste ty peníze nedostal?

 

Matúš Kuchálik: Nie, tak to beriem ako samozrejmosť, že to pípne, no, pätnásteho.

 

Radim Pařík: Je to pro vás samozřejmost, že vám chodí peníze včas?

 

Matúš Kuchálik: No, samozrejme vnímam to, ako že áno, že za tú prácu, ktorú odvádzame, tak áno, dostaneme zaplatené.

 

Radim Pařík: A ten dobrý plat, který vám platíme, ten nadprůměrný, tak to je pro vás taky samozřejmost?

 

Matúš Kuchálik: Nadpriemernosť platu nie je samozrejmosť, očakávam, samozrejme... Berieme to z pohľadu môjho výkonu, že, že to odpovedá tomu, čo firme dávam a tímu dávam...

 

Radim Pařík: Takže teď už jsme se shodli na tom, že my vás platíme totálně nad trhem.

 

Matúš Kuchálik: No, keď som dobrý, tak áno.

 

OK, Radime, myslím, že som neuspel, ale každopádne chcel som...

 

Radim Pařík: Musím říct, že jste si vedl excelentně a že to vůbec není lehké. Každopádně, my jsme se před natáčením bavili o tom, jaké chyby by se tam daly udělat. Já úplně nerad mluvím o chybách, protože chyb děláme všichni miliardy každý den. Já bych řekl, co se vám povedlo. Vám se povedlo dobře to otevření, vy jste udělal úvod, vy jste řekl, co chcete, to bylo fajn. Takže v tu chvíli jste na mě vytvořil tlak a nepustil jste to. Vy jste pořád hledal cestu, jak bychom se mohli dohodnout. Byl tam velmi dobrý moment, který vy jste zavedl, co můžeme v budoucnu udělat s naším týmem pro to, abychom se posunuli platově i v žebříčku dál. To je přesně ono, musíte mluvit o budoucnosti, musíte mluvit o tom, co se stane. Nikdy nemluvte o minulosti, to vás každý manažer okamžitě vykostí, protože za to už jste peníze dostali. A ještě jeden tip, před dvěma a půl minutami jste otevřel téma, že nechcete čekat, já jsem úplně odvedl hovor jinam a tipoval bych, že jste na to zapomněl, na ten svůj původní požadavek.

 

Matúš Kuchálik: Áno. Bolo mi to nepríjemné, takže áno, zabudol som na to a celkovo to vyšumelo.

 

Radim Pařík: Doporučuji jenom, protože to se stane nám všem, vždycky máme u sebe něco na psaní, tužku a papír nebo nějaký iPad. Nedoporučuji notebook nebo telefon, ono to pak vypadá, že si u toho nakupujete nějaké oblečení nebo čtete Autorevue. Napište si to, co jste chtěli, abyste na to nezapomněli, protože zkušený vyjednavač na druhé straně a manažeři, v těchto otázkách, vyjednávají se zaměstnanci neustále. On tu řeč odvede jinam, to znamená, vy si s ním můžete chvíli povídat na to jiné téma a pak se k tomu vraťte. Když to nemáte napsané, tak na to zapomenete a odejdete s divnou pachutí.

 

Matúš Kuchálik: Práve, že z toho potom vyplynie, že som si nenaplnil ani to, čo som chcel... A ako teda zareagovať na presne tieto námietky typu, budget máme plný, automaticky vám dôjde navýšenie príjmu v októbri, ako vlastne tú tému vrátiť späť a dostať sa na tú vlnu, že zase to ten manažér musí vlastne riešiť?

 

Radim Pařík: Ta paní nebo slečna, se kterou jste to tady řešil, ať se zamyslí nad tím… Nebo, zamyslete se nad tím, jestli víte, jakým způsobem se v té firmě rozhoduje. Jestli víte, jak probíhá plánování rozpočtů, kdo všechno se na rozhodování podílí, jak je do toho zapojené třeba HR. Musíte mít představu o tom, jak běží proces, kolik času dopředu potřebuje na to, abyste to téma vůbec mohli otevřít. A kolik času to asi zabere, protože ten manažer, i kdyby nakrásně… Kdybych já, jako manažer, Matúši, vám chtěl přidat dvacet procent a věděl bych, že to z vás vytěžím do budoucna, tak já vám to nemůžu říct u toho stolu, protože já to musím dohodnout s nějakou strukturou kolem mě a potřebuji čas. Takže vám řeknu: „Ne, hele, není na to rozpočet, budeme teprve rozpočtovat.“ A to je ten moment, kdy vlastně odejdete od svého požadavku na peníze a překlopíte to na ten proces. A začnete se bavit o tom, jak dlouho to trvá, kdo o tom bude rozhodovat, kdy o tom můžeme začít, po jakých stupních to třeba jde, protože já vám třeba nemůžu dát dvacet procent najednou, ale můžu vám ještě do konce roku dát šest procent a v první polovině příštího roku dvanáct. A pak zase uvidíme. Je to blbý výsledek, když máte v horizontu 10 měsíců plus 18 %? Nevím, to musíte vědět vy, ale když se o tomhle nebavíte a je to všechno nebo nic a nepomáháte řešit ten problém, který člověk na druhé straně má, tak to nedostanete.

 

Matúš Kuchálik: Jasne, takže musíme trochu pristúpiť na tú hru aj toho druhého človeka, ktorý za tým má nejaký proces, a pochopiť ho v tomto smere.

 

Radim Pařík: Logicky. Vy musíte rozumět jeho motivům, proč on se takhle chová. Protože jinak by to byla přetlačovaná. Vyjednávání není žádná přetlačovaná, to není sumo, člověče, to je prostě hra, kde my si musíme navzájem nahrávat, abychom my dva společně potom dali gól. My dva společně.

 

Matúš Kuchálik: Vy ste hovoril jednu myšlienku, ktorá ma zaujala, že nemáme riešiť minulosť v tom rozhovore, ale zase na druhú stranu asi je dobré spomenúť, že tie výsledky boli dobré, že som tie očakávania naplnil aj prevýšil, či nie?

 

Radim Pařík: Zase tip, jo? Až budete mít doma se svou přítelkyní konflikt, tak se odvolejte na minulost. Kdy jste předčil její očekávání, a sledujte, co se zase bude dít.

 

Matúš Kuchálik: To už nikoho nezaujíma...

 

Radim Pařík: To je přesně ono. Proto nikdy nevyjednáváme o minulosti, minulost se nedá vyjednat. Já to převedu, izraelsko-palestinský konflikt. Oni ho vlastně nechtějí ukončit, nechtějí ho ukončit. Tam je strašně moc peněz a je to úplná pecka, protože furt můžete zbrojit, můžete se opevňovat, pak jezdíte na summity do těch nejdražších hotelů, tam ti ortodoxní náboženští specialisté z obou stran zažijí věci, které u sebe doma nezažijí. Takže on to nikdo nechce ukončit. A cesta k tomu je, že oni neustále vyjednávají o minulosti. Proto se nemůžou dohodnout. My přece nevyjednáváme o tom, co se stalo, my přece vyjednáváme o tom, co se má stát. To, co se stalo, už nevyjednám, to je ztráta času. Kromě toho ještě říkáte: „Já jsem dobře pracoval, Radime, a protože jsem dobře pracoval, tak bys mi měl dát víc peněz.“ Takže vy mi vlastně podprahově říkáte, že nejsem fér. Že jsem kapitalista, který vám pouští žilou.

 

Matúš Kuchálik: Tak ja chápem to, že máte budget, takže ste v korporáte, takže to nie je na vás čiste závislé, ale áno, tým chcem povedať, že sa cítim na viac, áno.

 

Radim Pařík: Tam je otázka, jestli říkáte, že se cítíte na víc, a třeba tím něco přinesete, anebo jenom říkáte, já vím, že mi dáváš málo peněz a nejsi fér. Jakmile tohle to tam začne smrdět, tak poškozujete vztah s člověkem na druhé straně. Nebo vy máte rád, když někdo přijde a řekne vám: „Matúši, podle mě, ty vůbec nejsi fér.“

 

Matúš Kuchálik: No, to je koniec.

 

Radim Pařík: A vy jste férový, že jo.

 

Matúš Kuchálik: Presne tak. Čo vyjednávanie v on-line priestore, riešime to častokrát, pretože teraz cez pandémiu nebola iná možnosťami ale spájať sa so svojimi kolegami cez Zoomy a cez všelijaké možné ako veci, odlišuje sa to v niečom, alebo čo tam možno pozmeniť v tej rétorike alebo celkovo v tom prístupe?

 

Radim Pařík: Samozřejmě platí ta nejdůležitější pravidla, co jsme říkali. Že jste připravený a tak dále. Doporučuji, neosekávejte to. Za normálních okolností bychom přišli na nějakou schůzku, tam si chvíli povídali, dali jsme si kafe, někdo si odskočil na záchod nebo něco, probrali bychom, jaká byla cesta a navazovali jsme nějakou formu vztahu. A dneska to funguje tak, že máme v deset čtyřicet pět Zoom vyjednávání, teď se rozsvítí obrazovka, oba tam jsou a řeknou: „Tak jdeme na to.“ Takže tohle mizí. A víte co, ono vyjednávání v online prostoru není nákup šlapky na Karláku. Kde prostě dáte, já nevím kolik, pětistovku nebo něco, ona skočí do auta a postará se o vás, jde a ani tam není ahoj. Takže, nepřistupujte k tomu takhle a budujte vztah. Investujte těch pět minut hned na začátku. To je první velká chyba, která se nám děje. Ta druhá velká chyba je, že nemáte alespoň dvě Wi-Fi. V těch nejdůležitějších momentech se to zadrhne, něco vypadne a tak dál. Dvě rozdílné Wi-Fi od dvou rozdílných operátorů, pokud chcete vyjednávat. Třetí, máte blbý mikrofon. Lidé mluví přímo do předraženého notebooku a myslí si, že tam je dobrý mikrofon. No není, prostě. Musíte se rozhodnout, jak chcete, aby na vás bylo vidět. Chcete trápit jejich oči? Jsme zase u taktiky. Takže máte horší nebo ostřejší světlo anebo chcete, abyste je ukolébali, a tím pádem je na vás dobře vidět. Další velká chyba, která se nám stává je, že pokud nechcete, aby si něco odnesli, tak to nesdílejte na obrazovce. Lidé často ukazují neověřené dokumenty, nepropočítané tabulky a tak dále. Printscreen udělá jenom hlupák, protože to tam vidíte, na tom Zoomu, ale vyfotit to z pod stolu mobilem, to se normálně děje. Oni pak pracují s nějakými vašimi daty, která jsou ještě nedokonalá. Tohle to je velká chyba. Musíte věnovat stoprocentní pozornost člověku na druhé straně. A v on-linu to platí taky. I když na něho hůř vidíte a nesedí tam s vámi, musíte sledovat, jestli se mu něco líbí, nelíbí, jak vám reaguje, jestli vás vůbec poslouchá nebo jestli vám rozumí, a to se tam taky neděje. Často je to taková kecárna, lidé tam mluví okolo sebe a vlastně se nepotkají. Pak je těch schůzek strašně moc. A poslední, to se taky v pandemii stalo, on měl každý pocit, že musí něco dělat. Takže měli šestnáct Zoomů za den. To je, jako byste měli šestnáct schůzek za den. Vůbec nerozumím tomu, co je na tom produktivního. Takže zamyslete se nad tím, aby ta vaše zoomová nebo teamsová setkání nebyla jenom důkaz, že něco děláte.

 

Matúš Kuchálik: Za tú vašu kariéru, za tých stovky jednaní, ktoré ste už mal, tak ktoré bolo pre vás najzaujímavejšie?

 

Radim Pařík: Nejzajímavější jsou vždycky takové věci, když jde o lidské osudy. Třeba, když se rozchází pár, mají děti, třeba spolu i budovali firmu… To jsou opravdu zajímavé momenty. To, že vyjednáváte prodej nebo nákup firmy nebo uzavírání smlouvy, to je fajn, ale to se děje milionkrát. Ale když někoho doprovázíte při vyjednávání, kdy se třeba dělí majetek mezi bratry… My jsme doprovázeli jeden takový případ. Zemřel otec, zůstali dva bratři, jeden pracovitý, odjakživa, od školy tam pracoval, v té firmě. Mimochodem, na účtu miliarda dolarů. To vůbec není špatné. Ten druhý, mladší, byl spíš na párty, takový ty bílý prášky, co se vdechujou do nosu...

 

Matúš Kuchálik: Múka.

 

Radim Pařík: Mouka, přesně tak. Vy tomu tak říkáte?

 

Matúš Kuchálik: Nie, nie.

 

Radim Pařík: V Popradu: „Nemáš mouku?“ A teď ještě, jestli hrubou, nebo hladkou? … a holky a tak dále. On byl spíš kontaktní typ, ale do té firmy vodil z těch párty kontakty. Protože nechodil do klubů, kde vstup stojí stokorunu. Vodil byznys. A když ten otec zemřel, tak nenechal závěť. Což je, mimochodem, fatální chyba. Oni se sešli u notáře, no a co si myslíte, že si myslel ten starší, který tam odjakživa pracoval, v té firmě?

 

Matúš Kuchálik: Že chce viac, že chce byť riaditeľ?

 

Radim Pařík: Tak. Co si myslíte, že si myslel ten mladší?

 

Matúš Kuchálik: To isté.

 

Radim Pařík: Přesně tak. Protože tam vodil ty kontakty. A už byl konflikt na světě. Strávili dlouhou dobu různými bitvami o majetek. To nejsou hezké případy. Ale jsou zajímavé, protože tam jde o víc, tam jde o to, co si o sobě myslíte, o vašich nárocích, ale i třeba historicky, co tam kdo udělal. A je to sice zajímavé, ale jsou to tragédie. Stejně jako rozvody jsou tragédie. Takže vyjednávat smlouvu je těžké, je to zajímavé, ale je to vlastně legrace oproti tomu, když koukáte na lidský osud.

 

Matúš Kuchálik: Radime, keď sa pustím ešte do jednej konkrétnej témy, a to je aj téma peňazí, a konkrétne to, ako vy s nimi pracujete, pýtame sa to našich hostí, vždy nás to zaujíma, tak...

 

Radim Pařík: Tak například, beru peníze za rozhovory.

 

Matúš Kuchálik: To sme nevedeli, takže to už je pozdě.

 

Radim Pařík: No to nevadí, teď už to víte. Řekněte: „Ano, jsem srozuměn.“ Máme to natočeno.

 

Matúš Kuchálik: Čo vy a investície? Investujete, alebo investoval ste v minulosti?

 

Radim Pařík: Investoval jsem, samozřejmě, většinou neúspěšně. Špatný investor. Mě každý obalamutil, takže jsem přišel o spoustu peněz. Nakonec jsem si řekl, že nebudu podstupovat žádné roztodivné investiční pokusy do komodit nebo akciových trhů, kterým nerozumím. Nedej bože kryptoměny, to jde úplně mimo mě. Já jsem konzervativní typ, takže věc, na kterou si můžu sáhnout, nebo o které vím, že existuje. Například nemovitosti, to je nejvíc ten směr, kam já ukládám peníze. A je to jenom proto, že jsem fakt dezorientovaný. A kdybyste ze mě chtěl vytáhnout prachy a mně by to znělo celé logicky, ještě jsme si tady celou dobu povídali a já vím, že dobře vyjednáváte, tak řeknu: „Tyjo, Matouš je dobrej kluk, tak já mu to pošlu.“

 

Matúš Kuchálik: Tak sme dohodnutí. Takže nehnuteľnosti, to je vaša stratégia, tie minulé, čo ste hovoril tie skúsenosti, ktoré nevyšli, akciové trhy napríklad, tak to bolo niečo, že ste si vyberal nejaké konkrétne akcie, ktorým ste veril, že vyletia nahoru a oni šli naopak dole? Je to tento spôsob?

 

Radim Pařík: Nejen to, ale třeba i nákup podílů ve firmě, kde se ukázalo, že ta firma není ani tak hezká ani tak zdravá ani tak dobrá, nemá ani ten produkt, o kterém jsem si myslel, že ho má. Pak na to jenom koukáte. Jak vám peníze mizí v černé díře. Třeba i moji kamarádi mi říkají: „Tyjo, Radime, oni tě podvedli, suď se s nimi o ty peníze.“

 

Matúš Kuchálik: Vyjednávajte.

 

Radim Pařík: Vyjednávat… Když tam nic není, tak nemáte o čem vyjednávat. Já jsem v jednu chvíli ty peníze škrtl a řekl jsem si, OK, stalo se, nakoupil sis dobrou zkušenost, že musíš dělat věci, kterým rozumíš anebo s lidmi, kterým skutečně důvěřuješ. Takže takhle. Mám kamarády, co investují do uměleckých děl. Já jsem kulturní barbar. Já jsem ještě neviděl asi… Teď nevím, jestli na nás nekoukají umělci…

 

Matúš Kuchálik: To radšej nehovorte. Takže...

 

Radim Pařík: Já jsem neviděl hezký obraz. Jednou jsem se byl podívat na Picassa. Co je na tom hezkého, proboha? Jako teď upřímně, to jsou hranatý věci a tváří se, že to jsou lidé? Takže tomu já ani nerozumím a vlastně mě to ani nebaví. Společně s těmi investicemi si musím udělat nějakou radost. Když třeba kupuji nějakou nemovitost, tak si nejdřív musím umět představit, že bych tam bydlel.

 

Matúš Kuchálik: No, OK, že prepájate príjemné s užitočným. Keď ste hovoril o tých cieľoch vo vyjednávaní, že človek by si mal určiť nejaký cieľ, jasný cieľ a s tým na tú schôdzku ísť. Tak v rámci peňazí máte trebárs vy nejaké ciele, že máte predstavu. Uvediem teraz príklad, za päť rokov chcem mať toľko bytov, ktoré mi zaplatia takúto čiastku a inými slovami som finančne nezávislý a nemusím predať už nikdy nič. Je tam nejaká taká myšlienka?

 

Radim Pařík: Já bych ještě trošku korigoval to, že máte cíl, se kterým jdete na vyjednávání, to je chyba. Vy musíte mít cílový prostor od-do. Protože jen jeden cíl, ten terč, ten cílový bod je strašně málo a budete hrát vabank. Budete ve velkém stresu. Když máte víc věcí, které můžete chtít, a rozšíříte ten prostor, tak se budete volně pohybovat. A tohle, co jste říkal, ten plán, hele, to všechno u mě zatím selhalo. Já jsem měl původně plán, že ve třiceti budu rentiér. Tenkrát frčely Maledivy, takže jsem si říkal, jsem se vrátil z Malediv a říkal jsem si: „Jo, tak to bude super, jak mi bude třicet, tak se tam budu válet v písku a budou tam chodit Maledivanky a budou mě tam obsluhovat, ovívat…“

 

Matúš Kuchálik: Maňána proste bude úplná.

 

Radim Pařík: No a to neklaplo.

 

Matúš Kuchálik: A to neklaplo.

 

Radim Pařík: A pak jsem říkal, že to bude v pětatřiceti, to taky neklaplo. Pak jsem říkal ve čtyřiceti. A nakonec jsem zjistil, že musíte směřovat ne k tomu, kolik máte peněz, ale jak moc vás to udělá spokojeným a šťastným. Existuje spousta lidí, kteří vydělávají hodně peněz a šťastné je to neudělá. Já jsem si teď nedávno kupoval auto, hezké auto i relativně drahé auto. A to není radost.

 

Matúš Kuchálik: A myslel ste si, že to bude radosť?

 

Radim Pařík: No to ne, ne, to jsem si ani nemyslel. Já s tím nejezdím na okruhy, nezávodím v autě. Mám kamaráda, Jirka Pech, vlastní firmu PKV BUILD, on jezdí na okruhy, jeho baví auta. On, když si koupí auto, ten z toho má obrovskou radost. To je ten rozdíl. Pokud vás peníze udělají šťastnými, tak to je přece ten cíl. Nemůžeme vydělávat jenom peníze pro peníze. Nebo můžeme, ale když se podíváte na ty zachránce lidstva… Tohle to se vysílá v Čechách?

 

Matúš Kuchálik: Ano, v celém svetě.

 

Radim Pařík: Jo, v celém světě? Ale tak v Čechách… Můžu pomluvit slovenské politiky?

 

Matúš Kuchálik: To určitě.

 

Radim Pařík: Když se podíváme na Matoviče, ten má peněz evidentně dost, úspěšně podnikal, přišel zachraňovat všechny okolo. Když se na něho podíváte, ten člověk je jenom o penězích. Jako chceš fakt žít a pracovat a kamarádit se s člověkem, který je jenom o penězích? Peníze jsou fajn, nastavujete si tam cíle, já to dělám taky, já taky vím, jaký mám rozpočet, kolik mám investovat, vím, kolik z toho chci vydělat, ale nedělám to proto, abych ty prachy měl, dělám to proto, abychom mohli vést spokojený život, tak jak si ho představujeme. A jestli tam na konci bude o X víc nebo míň, nevím, no. S těmi chybami, které já dělám, tak jich asi bude míň, těch peněz. Ale pokud to poslouchá někdo, kdo tomu fakt rozumí, jste féroví borci a nepustíte mi žilou, tak mi normálně napište a uvidíme, co se dá dělat.

 

Matúš Kuchálik: Radime, už ste to vlastne popísal, čo vlastne tie peniaze pre vás znamenajú, že to je niečo akoby hlbšie, splniť si nejaké svoje predstavy do budúcna, žiť vlastne spokojnejšie. Keď sa pozrieme na to, ako by taká ideálna investícia mohla vyzerať, máte za tým predstavu takú ako percentuálnu, že koľko by to mohlo byť? Ja neviem, tri, štyri, päť percent... Alebo to vlastne riešite skôr z pohľadu toho, že nechcem tie peniaze stratiť už dnes?

 

Radim Pařík: Myslíte z hlediska výnosu?

 

Matúš Kuchálik: Áno.

 

Radim Pařík: No, tak já si myslím, že to je hrozně nezajímavé, výnosy tři, čtyři procenta. Já nechci jmenovat nějakou známou, třeba, Komerční banku. Nebo jinou banku. Ale tam když dáte peníze, tak oni vám naslibují tři procenta. To je prostě hrůzostrašné. To ani nevím, co bych na to řekl… Jestli někdo přijdete se třemi procenty, tak to nedává smysl, to ztratíme čas. Na druhou stranu to nesmí být nereálné, protože s mírou výnosu roste i míra rizika. Spolupracuji s člověkem ze Slovenska, shodou okolností, on investuje do zlatých dolů. Mně to přijde fakt zajímavé, jsou tam i zajímavá procenta, zvažuji, že tam ty peníze do toho dám. Chci se na to letět podívat, že ten důl existuje. Bez ohledu na to, jakou díru v zemi mi ukážou. Stejně se tam nedomluvíš, čí to je, ale aspoň pro dobrý pocit. Mně se líbí takové ty strategie, kde furt ještě vidíte, že ty peníze tam něco dělají. A máte slušný výnos. Třeba u nemovitostí, pokud tam není alespoň 8 %, tak to vůbec nekoupím. Protože to pro mě nedává žádný smysl. To radši utratím... Já mám rád hodinky.

 

Matúš Kuchálik: Vaša srdcovka sú hodinky?

 

Radim Pařík: Ano. Já jsem si zakázal se na to někam chodit koukat, protože to vždycky dopadne blbě. Nebo, dobře to vždycky dopadne. Vždycky to dopadne dobře, akorát to pak nic nepřináší. A to radši utratím, než abych si přinesl čtyři procenta. Radši si koupím něco hezkého. Nebo poletíme na dovolenou a užiji si to tam.

 

Matúš Kuchálik: No, to je jasne vydefinovaná investičná a finančná stratégia.

 

Radim Pařík: Fakt, jo? To jsem ani nevěděl, že jsem takhle bystrý, člověče.

 

Matúš Kuchálik: No, vidíte, proste pokiaľ to je pod, radšej to utratím... No a tým pádom riešite iba investície za osem percent a viac. Radime, díky moc za dnešok. Ja si myslím, že to bolo... Ako pre mňa to bolo... Jak sme mali ten rozhovor, tak ešte stále mám u seba ten pocit, ja som sa do toho naozaj inak vžil, bolo tam veľmi zaujímavých pár momentov aj pre mňa. Takže díky ešte raz, že ste prišiel, že ste nazdieľal aj svoje investičné úspechy, neúspechy a stratégiu a budem držať palce, nech sa vám vo všetkom darí, nech všetky hodinky ďalšie, ktoré ešte utratíte, budú krásne...

 

Radim Pařík: Mě za to doma nikdo nechválí…

 

Matúš Kuchálik: Takže díky ešte raz a možno niekedy nabudúce.

 

Radim Pařík: Já moc děkuji za pozvání a hlavně, pokud investujete peníze, tak je investujte tak, abyste na konci byli šťastní. Protože to je to nejdůležitější. A já to můžu říct, protože já už jsem fakt starej. Díky, Matúši.

 

Matúš Kuchálik: Ďakujeme.